"Mám pocit, že mi to jede skoro pořád stejně,“ říká cyklista Rys

Odkdy se cyklistice závodně věnujete? 
To vím úplně přesně, od roku 1964. 

Kolik už máte za sebou najetých kilometrů?
Přemýšlel jsem o tom a došel k tomu, že určitě přes půl milionu kilometrů. 

Jak to ročně vypadá v rámci vaší přípravy?
Letos jsem najezdil deset tisíc kilometrů. Dříve to bylo i dvacet tisíc (přinese svoje deníky). Jinak si ty počty stále a denně zapisuju. Vše mám pohromadě – závody, přípravu atd. 

Jaký je váš největší úspěch dosavadní kariéry? 
Asi to letošní Rakousko a páté místo na mistrovství světa v kategorii 70 – 75 let. Měl jsem čas na tréninky a dával jsem tomu nějakou fazonu. Snažil jsem se, ale musím říct, že jsem nikdy nepotřeboval nějak moc kilometrů. Měl jsem na časovky docela talent, co se týče hromadných závodů, tam mi chyběla ta rychlá vlákna na závěrečný spurt. Byli borci, kteří za mnou zaostávali o několik minut na časovce, ale ve spurtu mě pak porazili. Já jsem měl spíš vytrvalostní schopnosti. Jezdil jsem všechno, ale hlavně časovky, na to jsem se specializoval. 

Berete tedy označení časovkář? 
Určitě, elitní časovkář (směje se), jak jsem byl označen na webových stránkách Jičínské cykloligy. Jsem ale samozřejmě všeobecně cyklista. 

Co byste ještě vypíchl z loňské sezony?
Stal jsem se mistrem republiky v družstvech (časovka), ve dvojicích jsem získal stříbro a mezi jednotlivci mi patřilo třetí místo. 

Jak je to u vás ročně s počty odjetých závodů?
Ve středu jsem jezdíval Jičínskou cykloligu. Ale vždy jsem spíš absolvoval jen ty extraligové závody, nebo jsem jel tam, kde jsem mohl uspět a vyhrát. Třeba Schildův memoriál, tam jsem pravidelně jezdil a asi pětkrát vyhrál. Teď absolvuji těch pětadvacet, třicet závodů ročně.

Jak těžká je vaše nynější příprava? Přece jenom v mládí se asi jezdilo lépe než v sedmdesáti letech, že?
V sedmdesáti (zamyslí se)? Já se cítím tak, že mi to jede pořád skoro stejně. 

Nepociťujete tedy žádný rozdíl? 
Ani ne. Samozřejmě k určitému snížení průměrné rychlosti došlo. Před třiceti lety jsem průměry měl okolo 45 km/h, dnes jeto kolem těch 42 km/h. Věk přibývá, není to na stejné úrovni, ale tím pravidelným tréninkem se to dá nějak udržet. Musí se ale každý den. 

Teď také jezdíte každý den?
Ano, ještě chci ty dva roky vydržet a potom už opravovat chalupu. I když to dělám stejně (usměje se). 

Měl jste nějaký idol, ke kterému jste vzhlížel?
Tenkrát nás pobláznil Jan Smolík, který vyhrál Závod míru. My jsme za ním a za dalšími reprezentanty jezdili, když měli soustředění. Třeba na Malou Skálu. Všichni jsme se znali. Když jsem začínal, tak byl vynikající Jacques Anquetil, pětinásobný vítěz Tour de France. Pak přišel Eddy Merx, to byl takový vzor, ale idol jsem nikdy žádný neměl. 

Hodně dopředu šla vcelku logicky technika. Jak tomu bylo dříve a jaké je to nyní? 
Já mám všechny kola, na kterých jsem závodil doma a v perfektním stavu. Dneska jezdím na karbonovém kole. Ten materiál zkrátka musí být. Mám ve skladu ještě částečně renovované ocelové favority.

Takže je to nesrovnatelné. 
Samozřejmě. Mám hodně kvalitní materiál, jako mistr světa. Nedá se to srovnat. Mám tři kola -  časovkového speciála a dvě silniční kola. 

Co děláte, když zrovna nesedíte v sedle? 
Pracuju na chalupě. Jinak si vymýšlím různé cesty. Například, když potřebuji jídlo pro kočky, tak jezdím do Sadové. Samozřejmě ho můžu koupit tady, ale takhle jedu do Bydžova, pak do Sadové a je z toho 50 km. V létě jezdím každý den, pětkrát, šestkrát do týdne určitě. Samozřejmě mám velkou podporu doma. Za to, že jezdím tak dlouho, vděčím své manželce Haně. 

Co únava?
Musím říct, že na to nijak netrpím. Tím, že to člověk dělá tolik let a pravidelně, tak si tělo zvykne. Nechá se to naučit. Mám jiný práh bolesti. Když se to někde „smotalo“ a byl jsem po pádu dost odřený, dokázal jsem vstát a jet dál. 

Odpočíváte někdy?
Určitě. Je pravda, že ty začátky byly těžší. Chodil jsem pracovat na stavbu, takže to bylo něco jiného. Ale kolo, to už je pro mě taková závislost, člověk si zvykne. Mám někde zaznamenanou i svoji tepovou frekvenci.

Objíždíte některé závody jako divák? 
Ne, raději koukám v televizi. Jel jsem také několikrát mistrovství republiky v cyklokrosu a nedávno se konalo v Jičíně. Pod Čeřovkou, kde se jelo, to znám jako své boty, trénoval jsem tam. 

Ani v tomto případě vás nelákalo do Jičína přijet? 
Ne a důvod je jasný. Jsou tam trenéři a bývalí špičkoví závodníci, se kterými se znám a většinou se s nimi zakecám a ze závodu pak nic nemám (směje se). Třeba teď vyhrál Emil Hekele, s jeho otcem jsem závodil a Emil byl ještě kluk. Dnes mu je třiačtyřicet let (usměje se).

Jak pohlížíte na doping? V posledních letech bylo odhaleno hned několik cyklistů.
Dneska už jsou ty laboratoře tak vyspělé, že se na to přijde. Dřív se také dopovalo, a bylo to i vidět, když ti závodníci měli například u pusy pěnu. Já to nikdy nebral, vždy jsem používal jen vitaminy. Dřív se na doping moc nechodilo, ale dneska už je ta kontrola všude. 

Na vysokou cyklistickou úroveň se dostal i váš syn, kterého jste trénoval.
Ano. Martin byl v profesionálním týmu z Hradce Králové. Startoval na mistrovství světa dospělých i v Závodu míru. Jsem zato moc rád. 

Autor: Dominik Palm

Zdroj: horicko.org